Slovesa v esperantu: časy, časování a esti

Esperantská slovesa mají šest koncovek a nemění se podle osoby ani čísla. Mi parolas, vi parolas, ŝi parolas, ili parolas – „mluvím, mluvíte, mluví, mluví“: pro každý čas jediný tvar. Nepravidelná slovesa neexistují, ani esti – „být“. Pro mluvčí češtiny je to zásadní zjednodušení: česká slovesa se časují podle osoby, čísla, času, způsobu, rodu i vidu.

#Šest slovesných koncovek

Samohlásky sledují vzorec: a je přítomnost, i minulost, o budoucnost. Tytéž samohlásky se vracejí v příčestích -ant-, -int- a -ont-.

teď

-isparolisminulý-asparolaspřítomný-osparolosbudoucí

bez času-usparoluspodmiňovací-uparolurozkazovací-iparoliinfinitiv

#Úplné časování slovesa paroli – „mluvit“

Podle této tabulky se chová každé sloveso v jazyce. Mění se jen podmět, proto je zájmeno nutné: samotné parolas neříká, kdo mluví. Viz zájmena. Čeština zájmeno u slovesa obvykle vynechává („mluvím“, „jdeme“), protože osobu prozradí koncovka. Esperanto osobní koncovku nemá, a tak musíte zájmeno napsat: Mi parolas, ne Parolas. Výjimku tvoří neosobní věty bez podmětu: Pluvas. – „Prší.“

#Esti – „být“

• Mi estas feliĉa. – „Jsem šťastný/á.“
• Ili estis hejme. – „Byli doma.“
• Estu trankvila! – „Buďte klidný/á!“
• Estas tri katoj en la ĝardeno. – „V zahradě jsou tři kočky.“

Slovo za esti nikdy nemá předmětové -n: Mi estas instruisto – „Jsem učitel“. Viz akuzativ.

#Přítomný, minulý a budoucí čas

-as pokrývá, co se děje právě teď, zvyky a obecné pravdy. Pokrývá také stavy, které začaly dříve a stále trvají: Mi loĝas ĉi tie tri jarojn. – „Bydlím tu tři roky.“

-is pokrývá každou minulost: Mi jam manĝis. – „Už jsem jedl/a.“ Hieraŭ mi laboris. – „Včera jsem pracoval/a.“

-os je budoucnost: Morgaŭ mi vizitos vin. – „Zítra vás navštívím.“ Česká nedokonavá slovesa tvoří budoucnost opisem („budu číst“), dokonavá prostým tvarem („přečtu“); esperantsky je to vždy jediný tvar: mi legos.

V nepřímé řeči sloveso zachovává čas původních slov: Li diris, ke li volas manĝi. – „Řekl, že chce jíst“ (doslova „chce“). Česky je to stejně, takže tady potíže mít nebudete.

#Čeština má vid, esperanto ne

Česká slovesa jsou dokonavá, nebo nedokonavá („číst“ – „přečíst“, „psát“ – „napsat“, „dělat“ – „udělat“). Esperantské časy vid nerozlišují: Mi legis la libron může znamenat „četl/a jsem knihu“ i „přečetl/a jsem knihu“. Potřebujete-li vid vyjádřit, pomáhají předpony, přípony a slova:

#Podmiňovací způsob -us

-us popisuje představované nebo nereálné, bez časového určení. Ve větách s „kdyby“ o něčem jen představovaném mají obě části -us:

• Se mi havus tempon, mi venus. – „Kdybych měl čas, přišel bych.“
• Mi ŝatus kafon. – „Dal/a bych si kávu.“
• Ĉu vi povus helpi min? – „Mohl/a byste mi pomoci?“

Čeština podmiňovací způsob tvoří z „bych, bys, by, bychom, byste“ a příčestí, takže se mění podle osoby a rodu; esperantské -us je pro všechny osoby stejné. Pro reálné možnosti se používají běžné časy: Se pluvos, mi restos hejme. – „Jestli bude pršet, zůstanu doma.“ Esperanto používá budoucí čas v obou částech, a stejně to dělá i čeština.

#Volitiv -u: rozkazy, přání, „pojďme“

-u ukazuje, co někdo chce, o co žádá nebo co nařizuje:

• Venu! – „Pojďte!“
• Ni iru! – „Pojďme!“
• Li atendu. – „Ať počká.“
• Mi volas, ke vi venu. – „Chci, abyste přišel/přišla.“
• Ĉu ni iru? – „Máme jít?“

Jedno -u tak pokrývá český rozkazovací způsob („pojď“), výzvu pro první osobu množného čísla („pojďme“) i spojení s „ať“ a „aby“. Zdvořilé „prosím“ je bonvolu s infinitivem: Bonvolu sidiĝi. – „Posaďte se, prosím.“

#Složené časy ve zkratce

Esti s příčestím dává jemnější časová rozlišení a trpný rod:

PMEG radí ve většině případů používat jednoduché tvary. Podrobnosti jsou na stránce o příčestích.

#Přechodná a nepřechodná: -ig- a -iĝ-

Každý slovesný kořen je buď přechodný (má předmět), nebo nepřechodný. Fermi – „zavřít“ je přechodné: Mi fermas la pordon. – „Zavírám dveře.“ Chcete-li říct „dveře se zavírají“, přidejte -iĝ-: La pordo fermiĝas. Česky tu stojí „se“, esperantsky -iĝ-.

-ig- funguje opačně a znamená „způsobit“: morti – „umřít“ → mortigi – „zabít“. Obě přípony se mohou spojit s jedním kořenem: sidi – „sedět“, sidiĝi – „posadit se“, sidigi – „posadit (někoho)“. Více na stránce o přechodnosti a mezi příponami.

#Příklady ve větách

• Mi legas libron. – „Čtu knihu.“
• Hieraŭ mi legis la tutan tagon. – „Včera jsem četl celý den.“
• Morgaŭ mi legos la novan ĉapitron. – „Zítra budu číst novou kapitolu.“
• Kiam vi telefonis, mi kuiris. – „Když jsi zavolal, vařil jsem.“
• Mi ŝatus legi pli ofte. – „Rád bych četl častěji.“
• Se mi estus vi, mi ne farus tion. – „Kdybych byl tebou, neudělal bych to.“
• Legu laŭte, mi petas! – „Čti nahlas, prosím!“
• Ni iru al la biblioteko! – „Pojďme do knihovny!“
• Mi deziras, ke vi estu feliĉa. – „Přeji si, abys byl šťastný.“
• Mi ne komprenas la demandon. – „Nerozumím té otázce.“

#Časté otázky

#Kolik časů má esperanto?

Tři jednoduché časy: přítomný -as, minulý -is a budoucí -os. Přidejte podmiňovací -us, volitiv -u a infinitiv -i a máte všech šest slovesných koncovek.

#Existují v esperantu nepravidelná slovesa?

Ne. Každé sloveso, včetně esti – „být“, havi – „mít“ a iri – „jít“, používá týchž šest koncovek.

#Jak se v esperantu řekne „pojďme“?

Použijte ni s tvarem na -u: Ni iru! – „Pojďme!“, Ni manĝu! – „Pojďme jíst!“.

#Jak se sloveso neguje?

Dejte před něj ne: Mi ne komprenas. – „Nerozumím.“ Více v části o otázkách a záporu.

#Má esperanto průběhový čas jako „I am eating“?

Mi manĝas znamená „jím“ i „právě jím“, stejně jako česky. Složený tvar jako mi estas manĝanta existuje, ale je třeba jen zřídka.

#Jak v esperantu vyjádřit vid, třeba „číst“ a „přečíst“?

Obvykle stačí čas a souvislost: Mi legis la libron je „četl/a jsem“ i „přečetl/a jsem knihu“. Začátek děje vyjadřuje ek- (ekdormi „usnout“), trvání a opakování -ad- (legadi), dokončení slovo jam „už“, spojení fini legi „dočíst“ nebo příčestí legita „přečtený“.

#Zdroje

• Fundamento de Esperanto, pravidlo 6 (anglicky) – Akademio de Esperanto
• PMEG: Verboj, I-verboj, AS, IS, U, US
• PMEG: Kunmetitaj verboformoj, Nerekta parolo: verboformoj
• PMEG: IG, IĜ
• Esperanto grammar – Wikipedia